V centrální části Barmy se nachází posvátná hora Popa. Jde o vyhaslou sopku, která ční do výšky 1518 metrů a někdy je též nazývána Olympem jihovýchodní Asie. Místní lidé jsou přesvědčeni, že je hora Popa sídlem bohů, polobohů a také duchů. Vystavěli na ní chrám se svatyněmi. Davy poutníků, které sem každoročně proudí zejména v květnu a červnu, řídí buddhističtí mniši. Jakkoli je Barma pod vládou vojenské junty, oblast hory Popa jí nepodléhá. A to i navzdory pověsti, která praví, že ten, kdo zde shromáždí armádu, dosáhne v boji zcela jistě vítězství, nikdy nebude poražen. Víra a strach zatím uhájily klid posvátného místa.
Na hoře Popa je vše pod vládou duchů - náts. To byly kdysi lidské bytosti, které však zemřely násilnou smrtí. Asi nejváženější z nich je Me Wunna (bývá zobrazována se dvěma syny). Její manžel byl prý vojákem u krále Anawrahta, jenž panoval v 11. století. Byl ale popraven a jeho manželce žalem puklo srdce - tak se stala duchem nát. Takových duchů je na hoře Pope prý celkem sedmatřicet, přičemž každý má své poslání a disponuje určitými schopnostmi.
Duchy lákají do jednotlivých sálů svatyní rychlé rytmy a přinášené obětiny, kterými jsou nejčastěji banány, kokosové ořechy a peníze. Ovšem ti, co duchy chtějí požádat o štěstí v rámci hazardu či sportovních klání, přinášejí třeba i láhev alkoholu.
Tančí zde ženy, které se dostávají do extáze, a díky tomu jsou schopny kontaktu se zmiňovanými duchy. Jsou pak prostředníky mezi příchozími poutníky a světem duchů, zprostředkovávají příchozím odpovědi na jejich dotazy, tlumočí jejich prosby.
Pouť na horu Popa má svá pravidla. Kupříkladu lidé, kteří sem zamíří, si na sebe nesmí obléknout nic červeného ani černého. A všichni to skutečně striktně dodržují, neboť je to z důvodu jejich bezpečí. Chrání je to před hněvem jednoho z duchů, kterého právě tyto barvy svádějí k útočnosti, probouzejí v něm agresivitu.
(xar)