Podivné nálezy z oblasti anglického ostrova Canvey připomněly v padesátých letech 20. století obyvatelstvu události, které vylekaly a poděsily obyvatele Devonshiru o sto let dříve. Jsou obsáhle dokumentovány. Tehdy, v sněžné noci 7. února 1855, muselo něco podivného putovat po krajině – a po lidských výtvorech.
Ráno 8. února poznali lidé z hrabství, že měli nočního návštěvníka, který zanechal stopu, jakou by po sobě nenechal ani člověk, ani zvíře. A to ani v dnešní době. Sestávala z desítek tisíc maličkých otisků nohou, které očividně pocházely od dvounožce a silně připomínaly okovaná oslí kopyta. Asociace s Belzebubem byla po ruce, a to nejen kvůli vzhledu stop.
Jako podle pravítka běžely více než sto mil čerstvě napadaným sněhem. Od Topshamu a Bictonu na severu do Dawlishe a Totnes na jihu. Také obce Lympstone, Exmouth a Teignmouth, Exeter a Devon dostaly svou porci hrůzy, která brzy stopy začala provázet.
„Ďáblovy stopy“ šly neomylně přes všechny překážky a objevovaly se i na nejnepřístupnějších místech. Bylo je vidět na střechách domů, štítech, plotech, zdech, doslova všude. Ať je způsobilo cokoli, muselo to hrabstvím spěchat velkou rychlostí, posedlé ctižádostí nevynechat ani místečko.
V Lympstone neexistovala téměř jediná zahrada, která by nebyla poseta stopami. Jistý pekař v Topshamu zpozoroval, že stopa, která mířila přímo k jeho malému obchodu, metr před vchodem zahnula v pravém úhlu a běžela vzhůru po metr a půl vysoké zdi, na jejímž vrcholu pokračovala zase jako podle pravítka.
Přímočará přesnost otisků, jakou by nedokázala žádná živá bytost, představuje jen jedno z mystérií „ďáblových stop“. Jistě bylo i v oněch dnech možné takový lineární řetěz stop vytvořit nějakým mechanismem. Ne však přes střechy a vysoké ploty, a už vůbec ne do čerstvě napadaného sněhu, aniž by člověk nebo mechanismus zanechal jakékoli jiné stopy. Ještě neuvěřitelnější bylo překonání různých překážek, na kterých by každý jiný kromě tajemného návštěvníka musel nutně ztroskotat. Jeho ale nemohlo nic zastavit. Ani kupka sena, skrz kterou stopa prošla, aniž by ji rozházela, ani čtyři metry vysoká zeď, před kterou otisky končily, aby za ní opět pokračovaly, ani tři kilometry široké ústí řeky Exe, na jehož protilehlém břehu stopa běžela dál, jako by ono cosi prostě skočilo na druhou stranu. Neméně děsivá a nevysvětlitelná byla přesná, stále stejná vzdálenost 21 centimetrů mezi jednotlivými otisky.
Večer 8. února bylo celé hrabství na nohou. Muži pročesávali krajinu se zbraněmi v rukou. Neobjevili nic – jen ještě více stop. Na polích a střechách domů, v zálivu poblíž Powderham Castle (voda opět nebyla překážkou), na těch nejnemožnějších místech. Naprosto přímočaře, jeden otisk za druhým, se stále stejnými odstupy. Co jsou „ďáblovy stopy“ a kdo je způsobil, je nám dodnes záhadou.
(hen)