Na Filipínách i v dalších zemích jihovýchodní Asie přijalo uctívání Krista extrémní formu: každoročně se na Velký pátek několik hluboce věřících křesťanů dobrovolně nechá přibít na dobu pěti minut na kříž. Vše se odehrává na hlavním náměstí města nebo vesnice, diváci sledují přípravy rituálu a pak s rozechvěním pozorují mučedníka.

V Římské říši se ukřižování považovalo za potupnou popravu. Tisíce odsouzených k smrti skončily svůj život tak jako Ježíš Kristus – na kříži. Ukřižovaní zakoušeli nelidská muka a trpěli několik hodin, dokud je smrt nevysvobodila. Byla to veřejná poprava. Lidé, kteří viděli utrpení provinilce, si měli vše dobře rozmyslet, než se dopustí protizákonné činnosti.

Římané neměli přesné pokyny, jak se má poprava provést. Jako kříže používali strom nebo sloup, ke kterému přitloukali podpěry. Byly to jen hrubě osekané, neopracované špalíky dřeva. Nohy odsouzeného kladli na nižší podpěru, aby se tělo neproneslo svou vlastní váhou a odsouzený neztratil vědomí prudkou bolestí. Témuž cíli sloužila i střední podpěra, kterou nazývali sedačkou, protože se nešťastník o ni mohl opírat zády a ulehčit tak náporu na ruce. Odsouzeného k smrti přitloukali na kříž tak, aby předešli velké ztrátě krve. Hřeby nezatloukali do zápěstí, kudy procházejí cévy, ale výše – mezi loketní a vřetenní kost. Archeologické vykopávky dokazují, že někdy vtloukali hřebíky i do nohou, a to do pat. Ne vždy používali hřeby, někdy odsouzené pouze pevně přivazovali k dřevěným podpěrám. Na sloup připevnili dřevěnou destičku, kde vyjmenovali všechna provinění popravovaného. Ovšem poprava bez soudu a svědectví byla v Římské říši obyčejnou věcí.

Ke rtům ukřižovaného čas od času přitiskli houbu namočenou ve vodě, aby nezemřel rychle žízní. Někdy přidávali do vody nějaké bolest tišící nebo omamné látky.

Římané obyčejně nechávali těla ukřižovaných na kříži až do úplného rozkladu, jen ve výjimečných případech dovolili příbuzným tělo sundat a pohřbít. V některých místech vyšly římské úřady vstříc místním zvykům a náboženským obřadům a dovolovaly vystrojit popraveným normální pohřeb. Když popravu prováděli římští legionáři, probodli břicho zemřelého kopím, aby se přesvědčili o skutečné smrti.

Před ukřižováním svlékali vždy odsouzeného do naha a veřejně bičovali. Bylo to ponižující a bolestivé, ale oslabovalo to organismus a urychlovalo umírání na kříži. Jestliže odsouzeného mrskali speciálními biči, protkanými ostrými hroty, ztratil mnoho krve – už to mohlo vést ke smrti. Proto se počet úderů omezoval. Zvláště hrozné bylo ukřižování hlavou dolů, ale příbuzní odsouzeného mohli katovi zaplatit, aby změnil způsob popravy.

Ve většině případů, pokud nebyl člověk před popravou nemocen nebo mučen, nastávala smrt přibližně až za dvacet čtyři hodin zastavením dýchání a krevního oběhu. Ukřižovaný byl totiž prakticky bez pohybu, pevně přivázán nebo přibit hřebíky ke kříži. V dýchání silně bránily především rozpjaté ruce obrácené dlaní vzhůru.
(hen)