Bylina zeměžluč roste na pasekách, úhorech i slunných stráních. Sbírají se vrcholky kvetoucích rostlin i s listy. Nať zeměžluče je hořká, obsahuje hořčiny, glykosidy, silice a další účinné látky, je to droga žaludeční. Ve starých bylinářích se dočítáme, že se užívala všude tam, kde je „slabost ústrojí zažívacích“. Diokrates a Galenos tv rdili, že „stolici projímá a šťáva proti zacpání jater a sleziny přikládati se má“. Mezi chorobami, při kterých ji za prospěšnou jmenuje Bresl, je mimo jiné zimnice nebo zlatá žíla. Naši předkové si ale rostliny vážili také jako léku k zacelení ran a k pročištění vředů. Dnešní znalci bylinek zeměžluč doporučují při zažívacích potížích, nechutenství, pálení žáhy, zácpě, chudokrevnosti a jaterních chorobách. Podle Julia z Montpellieru uchrání zeměžluč maso sedm dní před hnilobou a řezenecký biskup Albertus Magnus byl prý toho názoru, že vaří-li se s rozkrájeným masem, maso se spojí zase v jeden celek. Lidé ovšem kdysi také věřili, že je zeměžluč mocným prostředkem proti všemožným úkladům čarodějnic.
(eva)