Sůl je pro náš život nepostradatelná, ale - jak se říká - všeho moc škodí a lékaři varují před jejím nadměrným užíváním. Bílé krystalky soli však mají odnepaměti své místo v řadě mýtů i ve světě pověr. V Homérově Iliadě byla sůl božskou substancí, Platón ji označoval za posvátnou. Řeko vé i Římané vzývali bohy pomocí křišťálově čisté vody, do které vhazovali sůl. Křesťané později sůl světili na oltářích a následně ji používali k výrobě svěcené vody. V malé koncentraci má sůl jisté povzbuzující účinky, ve vysoké koncentraci se používala k balzamování mrtvých těl. Podle některých dochovaných pověr může právě sůl ochránit člověka i jeho domov před nástrahami satana či dalších pekelných sil. Nešťastnou náhodou rozsypaná však značí roztržky a hádky, je předzvěstí smutných dnů. Stejně jako byla posvátná sůl, byl chléb se solí považován za „dar boží“ a vítali se jím hosté. Není to zase tak dávno, co se v Anglii ještě udržovala jistá velšská tradice, podle které se do hrobky s rakví umísťoval talíř s chlebem a solí. Pozůstalí totiž věřili, že před konečným odchodem z tohoto světa musí duše zemřelého (v případě, že z ní byly sejmuty všechny hříchy) ujíst trochu soli. V Severní Americe se říkávalo, že sůl vysypaná na stůl nese smutek a k jejímu spláchnutí je třeba velkého množství slz. Proto se v takovém případě v domácnostech házela špetka soli do ohně nebo na sporák, aby se slzy smutku vysušily. V Indii se pro štěstí brala zrnka soli do dlaně pravé ruky. Ve východních zemích Asie je sůl stále považována za očistnou látku. Právě z tohoto důvodu se před zápasy sumo prostor arény vysypává solí.
(šál)
FOTO: SALINA V ALMÉRII (ŠPANĚLSKO)