Indie – země mnoha protikladů, ale také ovládání myšlenek a nepochopitelných jevů. Zde se uplatňuje především jóga, a to jako duchovní nauka, která směřuje k osvícení. I samotný sádhu je vlastně asketa, jogín Vzdá se všeho majetku a vydá se na po uť nejvyšší duchovní cestou, aby nalezl nejvyšší pravdu.

Roky meditace v horách a tvrdý trénink, to všechno sádhuové zvládají. Ale nejen to – Haridas se v osmnáctém století zaživa pohřbil a zůstal ve světě mrtvých celé čtyři měsíce. Haridasovo tělo bylo po celou dobu ztuhlé a bez sebemenších známek života. Když ho po čtyřech měsících vykopali, museli ho nejdříve rozmasírovat a plíce naplnit vzduchem. I šamani některých primitivních civilizací dokáží ovládat biologické procesy v těle. Není pro ně problém zpomalit srdce na dva tepy za minutu a zastavit dech. I když věda nad všemi těmito jevy zatím kroutí hlavou, přesto jde podle sádhuů pouze o velmi dobrý trénink a koncentraci.

Někteří Indové ale dokazují, že lze ovládat i jiné věci. Právě v Indii žije muž, který se živí světlem. Od svých osmi let ještě nejedl, ani nepil, a pokud hlad nebo žízeň pociťuje, vyplázne jazyk na slunce. I když byl pod nepřetržitým dohledem, nikdo nezjistil žádný podvod a zdravotníci konstatovali u tohoto muže velmi dobrý zdravotní stav. Jak se zdá, že hřeby už nejsou to pravé ořechové, co by přitahovalo. Nebo že by se za vším skrývala jen chudoba a nedostatek potravy?

Každý sádhu se musel vzdát tří životních cílů – potěšení (kama), bohatství a síly (arthal) a zaměřit se pouze na dosažení osvobození (mókši). Toho dosáhne pouze prostřednictvím meditace a rozjímání o bohu. Jejich prokletí se bojí všichni ostatní obyvatelé země. Každý sádhu musí také symbolicky zemřít a zúčastnit se vlastního pohřbu. Tím přestane úředně existovat a nutno podotknout, že indická společnost vše kolem sádhuů podporuje. Dále už nastávají koupele v ledové řece, modlitby a hlad. Tedy – pokud zrovna nevyjde slunce a nezaplní kručící břicha věřících sádhuů svým jasem.
(toh)