Místo: Zemědělská obec Krupá na Rakovnicku, Středočeský kraj
Stavba opředená pověstmi: Kostel svatého Gotharda

První zmínka o obci pochází z roku 1 353, její název byl dle všeho odvozen od slova hrubá, velká - tedy ves nebo hora. Obec zanikla za třicetileté války, byla však znovu postavena. Jednou z nejstarších budov, která se zde ze starých časů dochovala, je památný kostel svatého Gotharda. Tyčí se na malém návrší za obcí nad krupským potokem, je ho dobře vidět i ze značné vzdálenosti a ze všech stran. Tento kamenný kostelík byl původně zbudován na způsob gotické tvrze, ovšem jeho vzhled změnila pozdější přestavba v barokním stylu. Na počátku 18. století byl kostel naposledy zrekonstruován, omítnut, v současné době je veřejnosti nepřístupný.

A právě o tomto kostelu kolují krajem různé podivné pověsti. Podle nich ho původně obyvatelé Krupé chtěli mít na návsi, tedy uprostřed obce. Navozili sem proto veškerý stavební materiál, kopáči vykopali základy a začalo se stavět. Ale pak se přihodila podivná věc. Všechno, co se za den postavilo, do rána ze vsi zmizelo! Lidé to objevili na návrší za obcí, v místě, kde dnes kostelík stojí. A to zdaleka není vše.

Ve věži svatogothardského kostela visí dva zvony (jeden byl odlit v roce 1566 a druhý je z roku 1592). O těch se vypravuje, že prý se samy rozezvučí, jestliže se objeví hrozba války, moru nebo jiné pohromy. Traduje se, že když se jednou krajinou přihnala nic dobrého nevěstící černá mračna, lidé se začali modlit, báli se krupobití a zkázy na políčkách či domech. Svatogothardské zvony se náhle rozezněly tak silně a zlověstně, že se mračna začala protrhávat a po nějaké chvíli byla rozehnána. Lidé věřili, že je zvony uchránily před pohromou a hladomorem. Jiná legenda vypráví o tajemných půlnočních mších.

Zvony prý vyzváněly samy od sebe téměř každou noc vždy v týdnu před a po svatogodhardské pouti. Krupský kostelník se proto jednou v tomto čase v noci do kostela vypravil, protože chtěl zjistit, jak to s tajemným vyzváněním je, myslel si, že konečně načapá záhadné zvoníky při činu. Protože měl ale přece jen trochu strach, bál se duchů, démonů a jiných temných sil, zavěsil si pro jistotu před odchodem z domova na krk klokočový růženec, pokropil se svěcenou vodou a vyzbrojil se svítící lucernou a svěcenou křídou. Jak přicházel ke kostelu, už zdálky viděl, že je věž osvětlená. Zastavil se u dveří pod schody vedoucími ke zvonici a vzal za kliku. K jeho překvapení byly dveře zamčené. To kostelníka zarazilo, ale nakonec si dodal kuráž, odemkl a začal stoupat po schodech. Po tom, co ve zvonici uviděl, zůstal stát s vytřeštěnýma očima jako solný sloup. Větším zvonem tam houpal biskup s mitrou na hlavě a tím menším vyzváněl mnich v černé kutně. Během vteřiny však zvony zmlkly a přízraky biskupa a mnicha se rozplynuly, beze stopy zmizely, světlo ve zvonici rázem zhaslo. Kostelník pak tenkrát ani nevěděl, jak se dostal zpátky domů. Zřejmě z leknutí, hrůzy a strachu však dostal vysokou horečku, několik dní se z toho svého pátrání kurýroval v posteli. O svém nočním zážitku raději ani nikomu nevyprávěl, až těsně před smrtí se vyzpovídal faráři.
(xar)