Na nevelkém ostrůvku u pobřeží Tunézie se tyčí gigantická pevnost Bordž Kastil. I když by tam mohlo bydlet několik desítek rodin, již pět století zeje prázdnotou. Proč?
Starý, asi padesátiletý rybář na mne pohlédl s údivem. „Proč se máme plavit právě tam? Můžeme si udělat výlet kolem os trova, kde je mnoho zajímavých věcí.“ Pochopil jsem, že pokud nesáhnu hlouběji do peněženky, o výletu nebude ani řeči. Rybář beze slova schoval 50 dinárů do koženého sáčku a chopil se vesel.

Na obzoru se rýsovala zapomenutá obří pevnost, o které v turistických průvodcích není ani zmínky. Je známo, že ji vystavěl ve 13. století Roger de Loria na doporučení krále Sicílie a Aragonie. Po nějaký čas tam byla vojenská posádka, ale pak ostrůvek osiřel.

V 15. století se nakrátko ve tvrzi usadili Španělé, kteří ji rozšířili. V 16. století se již objevuje její název na mapách bouřlivé historie Středozemního moře.
„Za hodinu budeme na místě,“ přerušil rybář mlčení a pod nosem si zamručel: „Inš Alláh,“ což v arabštině znamená „Když bůh dá.“

Pak se rozhovořil: „Toto místo přináší smůlu. Kdysi jsme tam vozili turisty, ale vesměs se vždy objevily nějaké problémy. Někdo si zlomil ruku, dítě se utopilo, objevil se sluneční úžeh.“ Pak se opět rybář odmlčel.

Obrysy pevnosti se přibližovaly. V čem tkví její záhada? Díval jsem se do tváře rybáře a měl jsem pocit, že zná odpověď na tuto otázku.

Rybář se ironicky otázal: „Mělo to cenu sem jet?“
„Mělo,“ odpověděl jsem. „Jsem zvědav na historii tohoto ostrůvku, kterou nikdo nezná.“

Rybář vytáhl pytlík s tabákem, ukroutil si cigaretu a začal mi vyprávět historii tureckého beje, jednoho z náměstků kalifa Sulejmana, který sídlil v okolí Nefty na jihu Tunézie. Tento člověk měl mladou ženu a tři syny. Žili spokojeně a v hojnosti. Jednou nejmladšího syna kousnul jedovatý štír a mladík po několika hodinách zemřel. Neuplynul ještě ani rok a druhého syna potkal stejný osud. U dvora se začalo hovořit o kletbě.

V Neftě v té době bydlela 120 let stará Berberka, o které se tvrdilo, že dovede předpovídat budoucnost. Bej ji navštívil a ona mu řekla jen jednu větu: „Štír se bojí vody.“ Pochopil, že musí opustit Saharu, ale nemohl odjet z Tunézie. Tenkrát se dozvěděl, že o několik set kilometrů dále v zálivu zvaném Malá Syrta je opuštěná pevnost, ze všech stran obklopena mořem, kde by bylo možno očekávat spíše ďábla než štíra. Bez dlouhého uvažování přenesl svůj dvůr do Bordž Kastil, kde rodina žila spokojeně několik let. Chlapec byl zdravý a rodiče o něho dbali jako o oko v hlavě. Jednou zatoužil po hroznech a otec ihned vyslal loď, aby je přivezla. Před obědem hrozny byly již v pevnosti. Když chlapec sáhl pro největší chumáč, pocítil kousnutí. Uvnitř byl ukrytý štír. Zoufalý otec po jeho smrti někam zmizel, snad se utopil, ale nikdy nikdo nenašel jeho tělo. Od té doby zde nikdo nechtěl bydlet.“

Rybář dokouřil cigaretu, nedopalek hodil do moře. „Musíme se již vracet zpět, děti čekají na večeři,“ řekl a odrazil loď od břehu na vodu. Obrysy pevnosti se pomalu vzdalovaly…
(vs)