V knize Není římského lidu ji Jarmila Loukotková popisuje velmi sugestivně jako odpudivou stařenu s holou hlavou pokrytou strupy. Nevíme, zda Locusta, jedna z nejznámějších traviček v době vlády císaře Claudia a Nerona, opravdu takto vypadala, ale je možné, že stálé používání protijedů na jejím

zevnějšku mohlo zanchat stopy.

Vražedné útoky za oněch časů měly hodně podob, ale traduje se, že ve starověkém Římě byly nejpopulárnější tyto tři: zinscenovaná nehoda, útok nožem (vzpomeňme na Julia Caesara nebo císaře Nerona) a právě travičství, které bývalo doménou žen. I když muž - pontský vládce Mithridatés, který žil v letech 120 – 66 př. n. l., ve strachu před tím, že ho někdo otráví, dosáhl pozoruhodných znalostí v oblasti botaniky. Množství jedů, které si na sobě otestoval, způsobilo, že se nemohl otrávit, ani kdyby chtěl (však to také vyzkoušel). Jeho tělo totiž získalo na rozličné jedy rezistenci.

Ale vraťme se ke starému Římu. Locusta tam ve své době byla pojmem, dnešním jazykem by se dalo říci, že celebritou. I když v negativním slova smyslu. Původně otrokyně si svým „uměním“ trávit vydobyla veliký respekt a mnozí z mocných jí byli zavázáni. Z tohoto důvodu zřejmě byla propuštěna na svobodu, aby mohla pilně trávit dále. Za to, že se stal císařem, Nero vděčil své ctižádostivé matce Agrippině, která služeb proslulé římské travičky využila. Jed byl přimíchán do oblíbeného houbového pokrmu císaře Claudia.

Zbývala již jen dýka

Historik Tacitus líčí, jak se to všechno seběhlo. Locusta se na svůj úkol připravila s důkladností hodnou odbornice. Císař, nic zlého netuše, požil otrávenou houbu, ale nezemřel. Udělalo se mu jen špatně, prý měl průjem. Osobní lékař mu pak vložil do krku pero, pod záminkou, že císař musí zvracet, aby se jedu zbavil. Těžko říci, zda byl do celé věci zasvěcen, nebo zda nevěděl, že je pero potřeno prudkým jedem. Každopádně tento úkon byl pro císaře Claudia již osudným.

Zdálo se, že cesta k trůnu je pro Nerona otevřená. Ale všichni víme, že byl císařem pouze adoptován. Nárok na císařský vínek měl jeho vlastní a teprve čtrnáctiletý syn Britannicus. Senát a národ římský to pochopitelně věděl a také se o to zajímal. Bylo zapotřebí se Britannica zbavit a Nero se o to zanedlouho postaral. Chlapec sešel ze světa, jak jinak, jedem, který mu byl podán při rodinném obědě v nápoji.

Již jsme se zmínili o tom, že nepohodlná osoba bývala v císařském Římě ze světa sprovozena nejčastěji trojím způsobem. A protože matka Agrippina synkovi překážela, pokoušel se jí zbavit zinscenovaným neštěstím v podobě nehody při vyjížďce na lodi. To se nezdařilo, Agrippina se zachránila, doplavala ke břehu a ukryla se v jedné ze svých vil. Až tam ji po nějakém čase dostihl najatý vrah a ten ji probodl srdce dýkou.

Jak je vidět, všechny tři způsoby smrti byly v císařské rodině využity beze zbytku.

LENKA STRÁNSKÁ