Cesta po stopách velkého upíra Vlada III. Tepeše - Drákuly pomalu končí, zbývá ještě navštívit místo jeho posledního odpočinku. Je jím na první pohled nenápadné, byť celkem velké, jezero Snagov ležící asi 40 km od Bukurešti (tu mimochodem musel Drákula
založit na nátlak Turků schválně v nevýhodné poloze uprostřed nížiny v roce 1459).
Bývalý rumunský prezident Ceaucescu měl ve Snagovu letní prezidentské sídlo. Na dohled od vládního komplexu, využívaného i dnes rumunskými politiky, se uprostřed jezera nachází zalesněný ostrov s malým středověkým monastýrem. A právě zde, pod kostelní podlahou, přesně napůl cesty mezi ikonostasem a vchodem do chrámu, leží nenápadný hrob Vlada III.- Drákuly. Je takto umístěn schválně, aby každý poutník, který vstoupí do kostela, přes něj musel přejít a podle pravoslavné víry převzít jeden z Drákulových hříchů. A těch je nepočítaně. Kromě pobitých tureckých nepřátel se mu přičítá zamordování barbarským způsobem (naražením na kůl) téměř 60 000 jeho krajanů, často pro úplné maličkosti. Dá se bez velkého přehánění říci, že svou zem takřka zmasakroval, protože počet obyvatel Valašska ve středověku v jeho éře odborníci odhadují jen na 200 tisíc.
Turci se Drákuly báli
A jak se sem, tak daleko od všech velkých sídel, Drákulovo mrtvola vůbec dostala? Po propuštění z uherského vězení se Drákula s pomocí narychlo sehnaného vojska stal v listopadu 1476 na krátko už potřetí znovu vládcem Valašska. Dlouho si své moci ale neužil. Turkům se zdatný protivník vládnoucí na hranicích jejich říše vůbec nelíbil, a také valašská šlechta už měla dost jeho metod. Někdy během posledních dnů roku 1476 nebo hned na počátku roku následujícího byl proto Drákula zabit v nějaké poměrně malé šarvátce.
Podle jedněch pramenů stačil ještě předtím v malé bitvě v okolí Bukurešti porazit turecké vojsko akindžů, aby pak padl pod ranou kopí, zasazenou buďto omylem nebo možná i schválně některým z jeho mužů. Podle jiné verze se Turky najatý vrah dostal až do bezprostřední blízkosti Drákuly a zezadu mu mečem uťal hlavu. Ať už je pravdivá jakákoli verze, faktem zůstává, že hlavu knížete nakonec získali turečtí vojáci, kteří ji jako důkaz slavného vítězství poslali zakonzervovanou v sudu s medem svému sultánovi.
Mehmed II. - Dobyvatel ji pak nechal v Cařihradu i s posměšnou cedulkou vystavit naraženou na kopí, stejně jako rakouští císařové nechali vystavit zhanobené tělo českého krále Přemysla Otakara po bitvě na Moravském poli. Drákulovo tělo ale zůstalo na bojišti, kde ho po čase našli valašští vojáci. Právě toto torzo pak skončilo pohřbené v nedalekém klášteře na jezerním ostrově.
A ten je samozřejmě cílem mnoha milovníků záhad a temné historie velkoknížete upírů.
Staleté zvyky Saxonů
Tato oblast je ale zajímavá i z jiného pohledu dějin. Na pomezí křesťanské Evropy, sužované pravidelnými nájezdy muslimů (nejdříve Tatarů a později Turků), se už na konci 12. století dostala na pozvání uherského krále Gézy II. německá menšina. Kolonisté, povětšinou Sasové, kterým se tehdy říkalo Saxoni, sem táhli ze svého Vaterlandu za vidinou nové půdy, osvobození od roboty a menších daní. Záhy pod svahy karpatského oblouku vytvořili kvetoucí a hustě osídlený kraj, který byl podle sedmi správních středisek nazýván Siebenburgen. Díky vzájemné podpoře a tvrdým loktům si navíc v tomto samostatném knížectví záhy jejich kupci vydobyli vedoucí postavení, které si udrželi až do podmanění země tureckými sultány v 16. století. Jejich potomci zde však žili i později, což se pochopitelně muselo odrazit - a také odrazilo - i ve svébytné a od okolí naprosto odlišné kultuře.
Byl to právě pocit permanentního ohrožení, který se saským kolonistům doslova zažral pod kůži. Například vesničané z Honingbergu (dnešní Harman) severně od Brašova (dříve Kronstadt) ještě na počátku II. světové války shromažďovali v kostelních spižírnách zásoby pro případ obléhání vesnice naprosto stejně a běžně, jako jejich prapředci před 200 lety v dobách sultána Sulejmána. Když toto místo v roce 1938 navštívila britská cestovatelka a spisovatelka Elizabeth Kyle, spatřila tu viset v mobilizačních spižírnách úplně zelené kusy slaniny a plesnivého sýra. Na její konsternovaný dotaz, co to má být, vesničané suše odvětili, že nejstarší kusy těchto zásob pro případ obléhání pamatují konec l7. století, ovšem většina zásob je prý mnohem mladší, neboť se obměňují.
Systém byl jednoduchý - každá rodina měla přidělený jeden špajz označený příslušným číslem a do něj musela pravidelně ukládat a obměňovat základní potraviny, jako například mouku, špek, sůl a sýr. Tyto zásoby jí pak měly umožnit přežít i několikatýdenní obklíčení, jako například v roce 1461 oddílem Vlada III. - Tepeše. Navíc, protože Sasové prosadili v Sedmihradsku stejný kastovní systém jako například Benátčané, budovaly obce hradby a opevnění kolem svého kostela tak, že stavbu určitého úseku ohraničeného věžemi nebo branou zaplatil vždy některý výrobní cech, který ho také v případě ohrožení obsazoval a bránil.
V mnoha opevněných kostelech nebo správních městech nesou tyto věže dodnes jména po svých prastarých obráncích - Pekařská, Hrnčířská a Kovářská věž, Studentská brána…
Petr Blahuš
