Základem mnoha filozofických učení a náboženských doktrín je víra v nezávislou existenci duše a těla. V takových případech se ovšem nabízí otázka, zda může duše už za svého života opouštět tělo a opět se do něho vracet? Většina lidí zřejmě
odpoví, že něco takového možné není, přesto někteří na tuto otázku po svých vlastních zkušenostech odpovídali kladně. Mezi nimi dokonce i slavné a vážené osobnosti, k nimž patřili letec Charles A. Lindbergh, spisovatel Ernst Hemingway nebo americký generál George S. Patton, který pomáhal osvobozovat Evropu i naši zemi od fašismu.
Archetypní zážitky
Kritikové odmítají putování duší a vše, co s tím souvisí, jako pouhé sny a halucinace nebo také podvody. Jeho zastánci však tvrdí, že skutečné mimotělesné prožitky prokazují mnohem větší smysl pro realitu než sny. Navíc jsou schémata jednotlivých zážitků astrálního cestování duší tak překvapivě stejné a objevují se u tak početné skupiny navzájem zcela neznámých lidí v nejrůznějších místech světa, že se nemůže jednat pouze o nějaké halucinace přecitlivělých jedinců.
Vědec Dr. Barnard, který se zabývá studiem mimotělesných prožitků, zase naopak odhadl, že alespoň jeden člověk ze sta někdy v průběhu svého života takovým zážitkem už prošel. Někteří z vědců pak hovoří dokonce o patnácti až dvaceti procentech lidské populace. Další badatel Dr. Tart na toto téma napsal: „Vzhledem k evidentně všeobecnému rozšiřování napříč všemi kulturami a dějinami představuje mimotělesný prožitek zřejmě to, co psychiatr Carl Jung pojmenoval ,archetypní zážitek´, který je přístupný mnoha lidským bytostem prostě z toho důvodu, že jsou lidmi.“
O tělo mystika pečovala manželka
Četná svědectví o mimotělesných prožitcích pocházejí z období starověkých civilizací. Staří Egypťané třeba věřili, že každý jedinec má svoje druhé astrální, nebo také duchovní, tělo v podobě ptáka s lidským obličejem. V okamžiku smrti tato astrální bytost opouští fyzické tělo, ale zůstává v jeho blízkosti. Jistý řecký mystik žijící v 6. století pod jménem Hermotimus Klazomenský se údajně dokázal pohybovat v duchovním světě, přičemž svoje tělo ponechával v péči své manželky.
Obdobným astrálním cestovatelem moderní doby pak byl například Angličan Hugh G. Galloway, který v roce 1938 dokonce publikoval své mimotělesné prožitky knižně. Velkým nadšencem astrálního cestování byl též podnikatel a publicista S. J. Muldoon, jenž k duchovním výletům přímo i vyzýval.
Starozákonní prorok Elizeus údajně uměl ovládat svou duši natolik, že navštěvovala ložnici jistého zlého syrského krále a zde naslouchala jeho vojenským plánům. Díky tomu se také Izraelitům podařilo odrazit útok Syřanů na jejich vlast.
Důkazy o testování duší
Z křesťanského období je zase možné připomenout Kristovo zmrtvýchvstání, které se někdy též uvádí jako důkaz cestování duše. Rovněž mnoho katolických světců se tím proslavilo. Roku 1226 například kázal svatý Antonín Paduánský v jednom kostele v Limoges ve Francii, když si náhle vzpomněl, že měl v téže době číst z Písma v jednom dosti vzdáleném klášteře ve zcela jiné části města. Svatý Antonín si tiše přitáhl kápi přes hlavu a na několik minut v tichosti poklekl, zatímco shromáždění ve zbožné trpělivosti čekalo. Světec se mezitím zhmotnil v klášteře mezi mnichy a přečetl tam určenou pasáž. Pak zmizel a opět vstoupil do svého klečícího těla v kostele a dokončil kázání.
Podobné historky se vyprávějí také o svatém Severinovi z Ravenny, o svatém Ambrožovi a rovněž o svatém Klementovi Římském. V roce 1774 zase svatý Alfons Liguori po odsloužení mše omdlel a zůstal po 24 hodin v bezvědomí. Po procitnutí vyprávěl, že byl u smrtelného lože papeže Klementa XIV. v Římě. Jeho zprávu, stejně jako přesný čas papežovy smrti, později potvrdil papežský posel. Navíc kněží, kteří se v té době nacházeli kolem umírajícího papeže, jednohlasně prohlašovali, že spatřili, jak se Alfons Liguori uprostřed truchlících za umírajícího modlí.
Na závěr ještě jeden postřeh. Po dlouhá staletí byla mozková žláza epifýza mnoha lidmi považována za jakési třetí oko - tedy místo, kde se duše stýká s tělem. Epifýza by měla dokázat vyzařovat jakousi auru, která zasahuje i hypofýzu. Spojené síly těchto dvou žláz pak ovlivňují právě duchovní osvícení. Z místa blízkosti obou žláz by měl vycházet jakýsi stříbřitý provazec, který údajně spojuje duchovní bytost s fyzickým tělem při mimotělesném putování.
Lidé dnes zkoumají všechno kolem sebe, v oceánech i ve vzdáleném vesmíru, ale stále jim chybí mnohé z tajů a záhad, které se týkají jich samotných...
(kov)
