Jaký byl ve skutečnosti osud ztracené civilizace na bájné Atlantidě, si už celé věky lámou hlavy učenci, romantici, okultisté i záhadologové od dob starých Řeků. Atlantidu údajně představoval rozlehlý ostrov, větší než Malá Asie s Lybií dohromady, který

se rozkládal za Gibraltarským průlivem.

Když se bohové rozhněvají

Atlantida byla domovem národa mořeplavců a krajem vysněného bohatství. Skýtala četná přírodní ložiska, včetně vzácných kovů a kamenů, stejně jako hojnost potravy. Devět tisíc let před řeckým zákonodárcem Solonem vládla Atlantida prakticky celému Středomoří. Z ideálního státu s vyspělou civilizací však poklesla až k vojenským výbojům, takže bohové nakonec dospěli k rozhodnutí, že ji za trest potopí do moře. Tak se o Atlantidě zmiňuje řecký filozof Platón ve svých dialozích „Timaios a Kritias“ kolem roku 350 před naším letopočtem. Toto vyprávění údajně Platón slyšel od svého bratrance, který je zase vyslechl od svých předků a ti od řeckého zákonodárce Solona, jenž se všechny zajímavosti dozvěděl od kněží v egyptském Saji. Platón tyto zmínky o Atlantidě uvedl jako mravoučný příběh o tom, co se stane, když se bohové rozhněvají. Jaká je však skutečnost, to se nikde nedočteme.

Ostrov pod hladinou moře

Žádný spisovatel před Platónem se o bájném rozlehlém ostrově, který se beze stopy potopil do Atlantiku, nezmiňuje. Podobné vyprávění se však vyskytuje v Egyptě doby Střední říše z let 2040 až 1640 před naším letopočtem. Představuje tedy buď základní mýtus společný několika národům, nebo je legendou založenou na skutečných událostech. Tímto faktickým základem může být docela dobře dávný sopečný ostrov Théra, což bylo kvetoucí obchodní středisko spjaté s mocnou mínojskou kulturou Kréty ležící jižním směrem. Kolem roku 1500 před naším letopočtem thérská sopka vybuchla a mohutnou explozi podle odhadů slyšeli dokonce až ve Skandinávii. Vulkanický popel pohřbil značnou část ostrova vrstvou místy až 30 metrů silnou, před čímž však lidé naštěstí stihli uprchnout. Přibližně čtyřicet let nato se sopečný kotel zbortil, střed ostrova se ponořil hluboko pod hladinu moře a vyvolal tak přílivové vlny, které mohly prakticky přes noc zničit krétskou civilizaci. Krétský obchod a diplomatické kontakty s Egyptem tak byly náhle přerušeny a příběh, který Solon vyslechl od sajských kněží, pocházel možná od jejich předků, kteří se doslechli o náhlém zmizení Mínojců jako světové mocnosti. Proto je docela možné, že jádrem legendy o Atlantidě mohou být právě tyto kusé vědomosti.

Potomci Lemurie?

Koncem 19. století přišel Američan Ignatius Donnelly s tvrzením, že se Atlantida nacházela až v Sargasovém moři, části Atlantiku mezi Azorskými a karibskými ostrovy. Jak se domníval, je tato oblast pro hojnost mořských rostlin stejně nevhodná k plavbě jako mělčiny, jež podle Platóna obklopovaly Atlantidu. Proslulá mystička ruského původu madam Blavatská zase prohlašovala, že Atlantida ležela v severním Atlantiku a osídlili ji vysoce civilizovaní potomci obyvatel jiného zaniklého kontinentu - Lemurie. Počátkem 20. století proslulý americký okultista Edgar Cayce, který o sobě tvrdil, že byl v minulém vtělení Atlanťan, popisoval ztracenou rasu jako technicky vyspělou civilizaci, poháněnou energií z krystalů. Podle Cayce vedlo zneužití této síly ke třem jaderným katastrofám, z nich k poslední došlo 10 000 let před naším letopočtem. Cayce předpovídal, že se Atlantida v období let 1968 až 1969 znovu částečně vynoří na povrch. Patří k zajímavostem, že právě roku 1968 vyfotografovali piloti nedaleko Bimini na Bahamských ostrovech z letadla stavby, které vypadaly jako podmořské budovy. Podmořští výzkumníci později tvrdili, že spatřili na mořském dně staré silnice, zdi, pyramidy a kamenné kruhy. Zkušení archeologové však nic z toho nepotvrdili, takže je možné, že tyto domnělé stavby jsou přírodním úkazem nebo jen zbytky jakýchsi ruin.

PAVEL KOVÁŘ