Zbraně s ostřím jsou už od dávných dob opředeny všemožnými legendami a neobyčejnými příhodami. Velice známé jsou keltské legendy o mečích zaražených do kamene. Je však nemálo jiných záhadných historek spojených s meči

a kordy.
Trolův meč
Ve středověku nejednou lidé umírali hlady. Pouze hlad mohl donutit Islanďany k tak riskantnímu kroku, jakým byl lov na neobydleném ostrově Drangej. Mořští ptáci hnízdící na převislých skalách mohli být snadným úlovkem. Ovšem lana, po kterých lovci lezli nahoru, se často přetrhla a odvážlivci se při pádu zabili. Nejpodivnějším bylo to, že přetržené lano vypadalo jako čistě uříznuté. Pověsti o trolech žijících ve skalách nakonec odradily i největší odvážlivce. Lidé dostali strach.
Spokojený život mořských ptáků trval do té doby, dokud se biskupem města Cholar nestal Gudmund Arason Dobrý. Ostrov Drangej spadal do jeho správy a biskup sem začal posílat skupiny rybářů na lov ryb a ptáků, aby nakrmil ubožáky. Výsledkem byly nové oběti, někdo nechtěl za nic na světě pustit vetřelce na své území.
Tehdy se vydal na ostrov sám Gudmund. Dlouho chodil plně soustředěn sem a tam po ostrově, až došel na severní konec, kde hnízdili ve skalách ptáci. Odvážný biskup se začal po lanu spouštět k moři a přitom se modlil. Náhle uviděl, jak se ze skal vynořila ohromná šedivá tlapa držící meč. Ostří rychle přeřízlo dvě lana, na kterých visel biskup, ale zarazilo se před třetím. Jak vidno, modlitby odvážlivce byly vyslyšeny. A vtom se odkudsi ze skal ozval zlostný hlas: „Je výhodné se modlit, biskupe Gudmunde, nečisté síly ale také musí někde žít.“
Tehdy biskup ukončil svou výpravu, vrátil se do města, a sdělil, že ostrov je očištěn kromě severní části. Jako důkaz ukázal dva uříznuté provazce a třetí celý. Tento exponát se nachází v jednom muzeu v Reykjaviku.
Ale rybáři přesto na prokletý ostrov přestali jezdit, řekli ubožákům, ať se o svou obživu postarají sami. Dokonce i víra ve Všemohoucího u nich poněkud zeslábla. A na důkaz svého rozhodnutí pojmenovali severní skály Skalami pohanů.
Otrávené ostří
Tomu, kdo někdy šermoval, jistě přišlo na mysl, že by bylo dobré skončit s protivníkem jedním úderem. Asi díky tomu se už před dávnými lety objevily otrávené čepele. V Evropě sloužily nájemným vrahům a ženám, na Východě se staly naprosto všední zbraní vojáků. Zcela běžné bylo otrávené ostří v Indii, kde lidé získávali jed z rostlin a šikovní mečíři vyráběli čepele různých tvarů.
Nejčastějším tvarem se stal kris – kinžál s vlnitým ostřím. Mezi vyznavači ohně, kterých bylo v Indii mnoho, se kris považoval za posvátný, protože svým tvarem symbolizoval plamen ohně. Navíc při úderu, který nemusel být ani příliš silný, takové ostří způsobilo vážné poranění. V subtropickém podnebí rána brzy zhnisala a raněný umíral na otravu krve. Navíc se na ostří nanášela jedovatá pryskyřice ze stromu ančar (Antiaris toxicaria). Hlavně se jí natírala špička. Po každém použití se jed na zbrani obnovoval. Vyléčit takové i jen lehké říznutí bylo téměř nemožné.
Prokleté čepele
Ovšem nejrafinovanější byly čepele zhotovené „z otráveného kovu“, které vyvolávaly posvátnou hrůzu. Tato zbraň se považovala za prokletou. Jeden neopatrný dotek ostří stačil, aby člověk zemřel mučivou smrtí. Dokonce pečlivě utřené si zachovalo svou čarodějnou sílu.
Tajemství této zbraně se skrývalo v mistrovství kováře virtuózně spojujícího do žhavé hmoty stovky tenoučkých vlásků vynikající oceli a pórovitého železa. Z takto navrstveného „pirohu“ vznikla čepel. Po dokončení výrobku se ostří dlouho máčelo v horké směsi jedovaté pryskyřice a oleje. Jed pronikl hluboko do nejmenších pórů, pronikl mečem navždy. Několik takových kinžálů se uchovává v muzeích a soukromých sbírkách v Itálii, ale mnohem větší množství zůstává samozřejmě v Indii, odkud se do Evropy exotická technologie jejich výroby rozšířila.
(ksa)

 

Sleva - předplatné

titul horo 4 fill 330x462

 

Spiritobchod

134402
DnesDnes171
VčeraVčera243
Tento týdenTento týden902
Tento měsícTento měsíc5680

Partnerské weby

Apartmány, ubytování Teplice