Ve starověku spoléhali Řekové na dary bohů, které je mohly varovat před nebezpečím, pomáhat jim v rozhodování či vyžádat si oběť. Toto rozmlouvání s bohy probíhalo prostřednictvím snů, které bylo ovšem nutné správně vyložit.
Morfeus představoval boha, jehož schopností se stalo předávat snová poselství. Bůh snů přitom v řecko-římské mytologii mohl na sebe brát jakoukoli podobu. Když se dotkl spícího člověka květem máku, spáč začal snít. Podle řeckého básníka Homéra, který žil v 9. a 8. století před naším letopočtem, zůstává sen součástí reálného života bohů a hrdinů, jejichž dobrodružství tento básník líčí. V eposu Ilias, který popisuje průběh trójské války, sešle vládce bohů Zeus klamný sen králi Agamennonovi, a tím pomůže Řekům ve válce proti Trójanům. V Odysseji, která zase vypráví příběhy řeckého hrdiny Odyssea, se jeho ženě Penelopé zdá o smrti jejich nápadníků. Penelopé pak mluví o snech klamných, jež přicházejí „dveřmi ze slonoviny“, a snech hodnověrných, přicházejících „dveřmi z rohoviny“. Snící člověk sen údajně „nemá“, ale „vidí“ ho jako skutečnost stejně jistou, jako je například realita prožitá předchozího dne, takže sen se stává objektivním faktorem.
Řecký lékař Hippokrates považovaný za „otce lékařství“, sestavil schéma vzájemných vztahů mezi obrazy snů a lidskými orgány. Tak třeba prameny a studny odkazují na močové ústrojí a řeky na oběhové ústrojí, takže sen se tak stává přízrakem. Věštění ze snů - tzv. oniromacie, se ve starověku stalo populární. Přesto ale bylo méně uznáváno než třeba věštění z vnitřností obětovaných zvířat, které prováděl věštec haruspex, jenž předvídal budoucnost podle jater zvířete nebo zkoumání letu ptáků prováděné augurem, nebo-li ptakopravcem. I mnozí filozofové, jako třeba Pythagoras či Démokritos, považovali sny za důvěryhodné. Podle řeckého filozofa Hérakleita sdílejí bdící lidé jediný společný svět, spáči se naopak zase obracejí ke světu „vlastnímu“. Sen pak již nevede spícího do říše bohů, ale dráždí jeho intimní, soukromé prožitky, takže se stává ryze subjektivní záležitostí. Jiným případem je potom orfismus, čili učení o blaženosti na onom světě, které se zabývá nesmrtelností a cyklem reinkarnací. Podle jeho učení se duše během snu od těla oddělí a cestuje v království mrtvých.
Řecký filozof a vědec Aristoteles však božský původ snů odmítá. Podle něj se bůh obrací jen k těm nejmoudřejším lidem. Sen pak nejspíš bez božských zásahů zůstává jen nepatrnou stopou zanechanou v mozku předchozí denní aktivitou smyslů a stává se čistě projevem přírody. V pěti knihách svého Snáře (Oneirocritica) studuje Artemidóros z Efesu tři tisíce snů, příběhy snících lidí i následky, které sny mají. Pokud nemá ve snu bůh svůj obvyklý vzhled, je snící osoba v konfliktu s pravdou zjevovanou tímto bohem, a vyvolává tak jeho hněv. Dobrou předzvěstí zůstávají sny, které jsou v harmonii s přírodou, naopak nepřirozené sny patří ke špatným. Většina současných snářů vychází právě z názorů Artemidórovy interpretace, která zakládá na zásadách souladu a protikladu.
Metoda léčby snem pak spočívala „ve spaní v chrámu“. Nemocní poutníci byli přivedeni do Apollonova chrámu (patrona všech věřících) a Asklépiova chrámu (boha lékařství) v Epidauru, na ostrově Kós nebo v Pergamonu. Po různých rituálech spal nemocný v chrámu zabalený do kůže obětovaného berana, přičemž následoval sen, v němž ho navštívil Asklépios. Nemocný se měl potom probudit již uzdravený. Léčba snem, nebo-li inkubace, připomíná tajemné rituály, v nichž zasvěcení vyžadovalo, aby člověk prožil symbolickou smrt.
(vel)

Sleva - předplatné

titul horo 4 fill 330x462

 

Inzerce pro aktuální týden

Spiritobchod

126897
DnesDnes42
VčeraVčera194
Tento týdenTento týden1335
Tento měsícTento měsíc4680

Partnerské weby