Tajemný vrch Písky ve středních Čechách údajně býval centrem dávného pohanského kultu. Uctívači podivných bytostí zde vládli společně s obry. Podivní obři žili i na blízkém Plešivci nebo v jeskyních kolem hory Třemošná (799 m n. m.). Zdá se, že tyto bytosti nijak nespolupracovaly a naopak mezi

sebou bojovaly o území a vliv v kraji. Je logické, že slabší lidé se obávali o svůj majetek i životy. Se silnými megavládci soupeřit nemohli, a tak se uchýlili k rafinované léčce. Na pomoc povolali podle všeho svá mocná božstva a černou magii. Vzhledem k tomu, že později nebylo po obrech ani vidu ani slechu, lidé zvítězili.

Kousek od vrchu Písky se dřevař Jakub Heller v 19. století setkal s obávaným démonem. Podle pověsti patřil mezi nebezpečné duchy, kteří útočili na osamělé jedince. Heller vždy pracoval v lese se svými druhy, obyčejně se taková parta drvoštěpů skládala z pěti mužů. Onoho dne ale kácel sám, na předsunuté pozici na úpatí vrchu. Přesně v poledne, když usedl na velký kámen, aby poobědval chléb se sýrem, uviděl znetvořenou postavu démona. Ostatní drvoštěpové našli Jakuba později zcela vyděšeného a podrápaného od křoví. Ukrýval se v hustém mlází a něco nesouvisle blábolil. Zdejší démoni mají často legrační jména. Ten, který napadl dřevaře, se jmenoval Koukolík, jinému říkali lidé Červenka, Klekáníček, Souška či Kamínek. Jejich řádění ale vůbec nebylo k smíchu. Klekáníček měl spadeno na malé děti, různě je mrzačil a bodal do paty, škrtil a mučil. Své jméno dostal podle večerního klekání, kdy se zvonilo na zvonicích a v kostelech. A právě tento zvuk prý netvora spolehlivě zaháněl. Nebo přivolával? I Koukolík se Hellerovi zjevil v poledne, kdy se zrovna zvonilo.

Znalci démonologie tvrdí, že právě poledne (kolem dvanácté) a večer (kolem šesté hodiny) patří mezi „rizikové“ části dne, neboť zlé síly (energie) jsou nejaktivnější. Věděla to církev? Vyzváněla na zvony, protože fungovaly jako „plašiče“ a neutralizovaly zlo (démony)? Třeba i na tom bude kus pravdy…

Domácí duchové

Staří Slované nedali dopustit na své domácí skřítky, šotky a bůžky. Již při stavbě domu jim bylo zapotřebí přinést nějakou oběť. Zprvu to byly dokonce lidské oběti, později potraviny a cennosti. Víra v ochránce příbytku byla silná a nikdo se ji neodvážil zesměšňovat. Velmi zajímavý kult domácích božstev uctívali Římané. Jejich domácí bůžek (Lar familiaris) se u nich těšil neobyčejné přízni, sošce patřilo vždy čestné místo. Později jej nahradily sochy svatých. V bohatých rodinách míval Lar familiaris i svůj skvostný oltář, granátové lararium. Slovanský „died“ (děd) či „domovoj“ byl jakýmsi vzdáleným příbuzným římských Lárů. Lárům se na stůl a k ohništi kladly různé pochutiny, rozmlouvalo se s nimi a během zimního slunovratu se pořádaly velkolepé slavnosti zvané Larentálie. Později byly vystřídány křesťanskými Vánocemi. O Larentáriích se nám nedochovaly téměř žádné hodnověrné informace. Snad jen to, že byla uctívána zvláštní bohyně, která se nazývala Acca Larentia. Podle legendy se přičinila o vznik Římské říše, založení Říma, a nakonec zcela záhadně zmizela. Trochu připomíná slovanskou Korgoruši, která v podobě kočky či vlčice přinášela příbytkům bohatství a ochraňovala je. Když byl dům zbourán, bohyně také podivně zmizela. Ale kam? Podle jedné z pověstí odlétala do tmy, proměňovala se v listí a dopadala shůry zpět na zem.

Jiří Nový

Sleva - předplatné

titul horo 4 fill 330x462

 

Inzerce pro aktuální týden

Spiritobchod

126855
DnesDnes27
VčeraVčera207
Tento týdenTento týden910
Tento měsícTento měsíc4255

Partnerské weby